Konec textilního průmyslu

Čechy, Morava a Slezsko. Dřív patřili mezi země, které si budovali textilní průmysl. Dokonce první manufaktury byly textilní. Materiály sice nebyly tak rozmanité jako ve Florencii nebo Indii (Zde se zpracovával nejčastěji len, bavlna, vlna a malý podíl hedvábí) Ale našim zkušenostem a precizností jsme měli své místo a svět věděl, kde nás hledat.

Avšak, když se podíváte skutečně z blízka, uvidíte něco, co mi vážně připomíná přetahování se se zlodějem o poklad. A s údivem sleduji že se tak stále děje. Přitom počátek rozvoje, tohoto krásného řemesla, vypadá víc něž povzbudivě.

Přirozeně se vyvinul přímo v chalupách lidí, kteří se sdružovali a pracovali na tkalcovských stavech doma. Náš trh podepřely cechy, soukenické a tkalcovské, které ještě dlouhou dobu setrvávaly v domácích podmínkách. A jako každé sdružení mělo moc dohlížet a hájit práva svých členů i celého cechu. Skutečně si troufám říct, že cechy měli pevný demokratický systém s volenými zástupci.

Jenomže do této přirozenější cesty začala klást své ambice vládnoucí moc a tlačila na přeprogramování vybudovaných Cechů v produktivnější Manufaktury. Navzdory všemu se na cechy snášela kritika ze všech stran, jako se snáší popel kolem ohně. A představitelé těchto názorů vanoucích od západní společnosti je očerňovali jako pravý opak demokracie. Zažehnuté ohně vzplály ve války, chudobu a občanské revoluce. Výsledek bojů proti údajné vládní kontrole za volný trh, uvedla v praxi právě vláda. A ještě existující cechy začala spravovat. Na základě von Hornigkova spisu byli první manufakturní továrny právě textilní.

I když, by se mohlo zdát, že tento promyšlený tah byl od vlády důkaz podpory, spousta lidí bylo proti. Nakonec Cechy stejně “zestátnily” a spousta byla zničena.

Zakládat a udržet provoz takové manufaktury si dovolili už jen šlechtici nebo církevníci, kteří jednoznačně vynikají na seznamech tehdejších majitelů.

Vůbec první založili Jezuité v Soběchlebech roku 1684, vyrábělo se zde sukno, vlněné látky, lana, tkalouny a různé šňůry. Dokonce František Lotrinský, manžel Marie Terezie, měl manufakturu v Šaštíně. Ráda se jí budu věnovat někdy příště.

Rok 1902, máme 10 520 továren s 292 000 zaměstnanci a 118 000 domácích textilních registrovaných dílen.

Vidíte ty vysoká čísla? V módním oboru často slyšíme o tzv. Lokálních zdrojích, o tradičním zpracování, o oblečení pouze z českých materiálů…. Spousta značek na této myšlence zakládá reklamu a byznys. Na kolika procentech z těch velkých čísel si myslíte že jsme nyní? Je to zhruba 10 %, které máme. Jedná se hlavně o bavlnu, len a vlnu a malý podíl hedvábí a směsových textilií.

Skončili jsme u roku 1902 a co se dělo dál? Přišla válka první, pak druhá. Kdy byl zakázán jakýkoliv rozvoj textilních podniků. V r. 1945 byli zabaveny státem všechny firmy patřící německým podnikatelům. Ostatní čekal podobný osud. Pomyslná ruka zloděje se stále nehodlá zastavit a obírá každého koho mine.

Podle dekretu prezidenta Beneše bylo (v uvozovkách) znárodněno 524 z 2 375 přeživších podniků. Významné továrny zůstaly na Brněnsku, Jesenicku, Liberecku a Severočesku. Za komunismu bylo zabavováno dál. Prvně ty, co byli víc vidět a jejich přínos byl pro mocnáře lákavější a pak zabavili i ty méně na očích, oficiálně řečeno do padesáti zaměstnanců. Karty jsou již rozdány v balíčku už nezůstalo nic, a proto bylo zapotřebí je ještě trochu promíchat. Kuponová privatizace vrátila pár “šťastným” jejich majetky v restitucích. Tyto rodiny byli ale opět nuceni spadat pod nějakého oficiálního investora. Obdivuji neskutečnou vůli přeživších podniků, kteří tvrdě vytrvávají na svých cestách. Trochu mi to připomíná koloběh roku, kdy se zima a mráz stále vrací a vy jste nuceni sázet znovu a znovu s vírou zasloužené úrody.